No mám rest jako kráva! Snad mi ctěný čtenář odpustí poněkud expresivní slovník - arciť jsa swingovým gentlemanem, sebemrskačství a touha po nasypání celého popelníku na vlastní hlavu aktuálně vítězí. :-) Proč? Inu, již pohříchu dlouho jsem vám, našim milým fanouškům, zde na oficiální web nenapsal ani řádku, ba co víc, podlehl jsem šalbě moderní doby, totiž pocitu že jediným relevantním komunikačním kanálem je ďáblům pohůnek jménem Facebook. Krleš! S popelem (a několika nedopalky) na hlavě nyní tedy pokorně přitékám skrz vaše wifiny s veselým shrnutím dobrodružství, jež se mně a PIRATE SWING Bandu přihodily v roce dvoutisícím čtrnáctém. Pohodlně se usaďte, příběh začíná jednoho mrazivého lednového večera, léta páně 2014, ve škarpě kdesi v Krkonoších…
"Tu, tůůůů!", zaječí na mě mobil, jako bych už neměl dostatečnou část mozkové kapacity vyčerpánu snahou o zvládání do hor naprosto nevhodného vozu při rodeu v závějích. Způsobně tedy brzdím a i když auto moji touhu po eleganci na sněhu příliš nesdílí, nakonec dokloužu ke krajnici, dychtiv, jakou že novinku pro mě onen zářivý klenot virtuálního světa z pera páně Zuckerbergova má. „Robbie Williams vydává swingové album a vyráží na turné s big bandem“, hlásá titulek článku, jež mi přeposílá kamarád. Zjišťuji, že pan Robert Peter Williams si tentokráte troufl na swingový žánr i coby skladatel a říkám si… ejhle, to by mi byl autor na naši další desku! Ač zařeknuv se mnohokráte, že po makačce na prvních dvou albech si již nohy vstupováním do téže řeky máčet příliš netoužím, ona myšlenka (aniž bych si toho všiml) se v hlavě uhnízdila, s vytrvalostí viru samovolně postupně vytvořila kokon a s úsměvem čekala, zdali jí bude dovoleno státi se motýlem. No hmyz, co čekáte. Jakkoli zpočátku obtížný, přiznám se čtenáři, že bušením do vnitřních stěn zámotku mě časem donutil k něčemu, co bych sám od sebe nečekal. Ano – rozjel jsem jednání s Robbieho managementem (nebudu vás unavovat detaily) a o pár měsíců později se kupodivu černé na bílém skvělo „YES“, navíc s nečekaným bonusem. Že na druhém konci telefonu (zvonícího s divným předčíslím v mé kuchyni takhle v úterý odpoledne) bude Robbie osobně, to fakt nečekáte, děcka. „Hi, it’s me, Rob“ začal… až asi po půl minutě mi došlo, že hovorem mě poctil sám frajer ze Stoke on Trent (ano, je to taky vidlák, jako já - jen není ze Smiřic). Vydejchával jsem to skoro měsíc, vtipnej byl a vůbec, je to kanón. „Hustééé, že?“, řekl by Brňák. Ale bacha, tak se zase ukliníme, jo? :-)
Postoj, jímž víceméně každou kapelu pravidelně obšťastňuje většina tuzemských médií, ignorujíc téměř cokoli při čem nikdo neumře, nebo se to netýká nervy drásajícího příběhu kočky co byla chuděra odpoledne sama na stromě (číča už je sice dávno OK, ale „my máme stejně na místě reportéra živě“), když to není požár či bezdomovci, jimž „zbyly jen oči pro pláč“ (oblíbená zprávařská formulace, všimli jste si? :-)… tak tenhle přístup nastal zas. Ale v pohodě, jsme zvyklí že (stejně jako v případě naší spolupráce s Queen - co na tom že o nás píšou opakovaně na svým ofiko webu) to nikoho zas tak moc netankuje. Ale kam na nás s tím, škarohlídí zatrolení! „Ať si prší, ať si sněží, ať si vítr stromy kácí, pro nás to nic neznamená, my jsme totiž zálesáci!“ – bojovný pokřik Bobíka ze Čtyřlístku se teď náramně hodí. Nadšením proti zlořádu! Natankováni energií, pramenící z tradičně iracionálního muzikantova vzrušení z nastávající tvorby si totiž sedáme a začínáme kreativně mudrovati. Konkrétně tedy já a skvělý Radek Škeřík, takto dirigent a „uhlíř“ (rozuměj odvaděč špinavé práce, tedy aranžování do not) party zvané PIRATE SWING Band. Budoucí „opus magnum“ se tedy pozvolna, leč nezadržitelně začíná rýsovati. :-D Po přehrání Robbieho demosnímku a mém natěšeném rozhazování rukama, jak „to bude skvělý a že bych si tam k nám představoval ještě symfoňák s harfou, všechny ty smyčce, fagoty a tak, plus velkej pěveckej sbor“, se o tradičně střízlivě uvažujícího Radka pokoušejí mdloby. Právem. Partitura oné skladby postupně zbytní do podoby nějakých osmdesáti (!) řádků a mně je jasné, že to nebude jen tak. Nebylo. Tři různá studia, cca stovka muzikantů… a to pořád mluvíme pouze o jedné skladbě. Co vám budu povídat, zas jsem byl v tý řece… a minimálně po prsa. Prej „nevstoupíš“… jasně, to víš že jo :-)))
Plán tedy dospěl do fáze 2: Původní český text. Upřímně – oslovit legendu Pavla Cmírala přímo, to bych si nedovolil (textoval pro Hanu Hegerovou či Gotťáka, pozn. Mistrovi toto označení nevadí, jen tam dle jeho slov musí být ta dvě „t“), nicméně znal jsem Pavla z práce na dřívějších projektech, ovšem on mě měl doposud ve škatulce „manažer“. Zkonzultovat věc se zkušenou osobností, o to mi šlo. Pavel se však nabídl, že je ochoten mi napsat dokonce dva texty „na tělo“, mám si prý rozmyslet o čem by to mělo být a že „to zkusí“. No tvl! Před lety jsem napsal pár textů (opravdu jen dva) a piplal jsem se s tím půl roku. Pavel za tři dny (!!!) poslal něco, z čeho jsem měl nutkání usednout rozkročmo na toaletu. Ano, z těch textů jsem se po….:-))) Jsou skvělý. Jedna v archivech vyhrabaná skladba z roku 1937 je díky Pavlově textu hoooodně o mě. Je to balada. Já a citovky. Podle všech extrovert, ale mimikry jsou mimikry, přátelé. Hlavní byla však ona symfonická paráda, jíž nám z ostrovů autorsky přispěl pan Willliams. Měl by to být totiž duet – čas pro fázi 3.
„S kým to natočíš?“, říkám si. Logicky jako prvního oslovuji swing borce, jehož si vážím a proto ho nebudu jmenovat. "Proč?", tuším otázku na rtech laskavého čtenáře. Inu… dle mého zadání Pavel napsal textovou ódu na moji kapelu a na to, že na pódiu člověk může (a především měl by) být čímkoli, co publikum pobaví a co si zaslouží. Respektive by neměl mít problém ze sebe pro své posluchače UDĚLAT naprosto cokoli, v rámci dané role. Nesmírně vtipný text „Tvor zábavnej“ plný nadsázky a sebeironie se ale v důsledku ukázal být nečekanou překážkou. Zpívá se tam totiž mimo jiné: „Barvu přiznej, že jsi v roli i Gott, barvu přiznej, že jsi v roli i Jágr“ (a další metafory) a na konci též „Barvu přiznej, že jsi v roli i gay“ (krásně se to rýmuje, že?). A padla kosa na kámen. Prostě ne. Borec zpěvák to nedá, sorry. Co teď? Kdo se nebude bát tohoto risku nepochopení (v Čechách asi většího, než jsem si myslel)? Milí moji, nakonec jeden jediný. A já mu za to děkuji! I když nenávidí duety (28 let žádný nenatočil), do tohohle šel. S big bandem nenatočil taky nikdy nic a ve swingovém žánru si ho většina populace nedokázala představit už vůbec. Já ano. Potlesk pro pana Petra Kotvalda, dámy a pánové, hoši a děvčata! Pokud dohlédnete dál než do Mumulandu, musíte uznat, že tu pecku vystřihl jak z praku, no ne?
Tak parádní duet máme, teď už jen 10 dalších skladeb. :-) Kouříc jednu Camelku za druhou, ponořuji se opět do kreativního rauše a vynalézám „Šoférskou“ – poctu českým řidičským písním, od „Dva roky jezdím bez nehod“, přes legendární zpívaný seznam inventáře každého autoservisu „Řidič ten tvrdej chleba má“, přes „Zkratky“, píseň to mého dětského idolu Ivana Mládka (z toho bych chtěl udělat rap… cože?), až po „Sbohem lásko já jedu dál“ – hymnu kamióňáků. Volám Josefu Lauferovi. „A není to reklama?“, obezřetně táže se bard. Není. Za pár dní diskutujeme nad kafem, předávám předchozí alba a plácneme si nejen skrz featuring na desku, ale nečekaně i ohledně Josefova hostování na našich chystaných Galakoncertech. Tam totiž album pokřtíme. Hmmm… jasně. Máme tři skladby a už je léto, kamarádi. Blázen.
„Do těch cigár musej něco přidávat“, honí se mi hlavou poté, co o pár týdnů později můj mozek vyplodí další nápad z ranku fantasmagorií. Josefův part je natočen („Kluci, hraje vám to jak u Vlacha“, pravil ve studiu Václava VLACHého v Hradci), ale já už mám v hlavě dalšího hosta. A zase jde o srdcovku z dětství, stejně jako v případě páně Mládkova dílka. Rumburak. Když pominu, že většina mých kamarádů kolem dvaceti let netuší „co to jako je“ (trestuhodné!), prostě ho tam chci. Sháním tedy číslo na Jiřího Lábuse, naivně se domnívajíc, že z mnou napsané scénky svým hereckým géniem vytvoří na naše album malou rozhlasovou hru. Kupodivu do telefonu nic nenamítá, je velmi vstřícný a já se vlastně paradoxně začínám stydět. Ten pocit přišel až teď… co si to dovoluju? Jiří Lábus ztvárnil stovky mnohem hodnotnějších rolí, ale celý život má stejně nálepku lehce zženštilého čaroděje 2. kategorie. Omlouvám se tedy, píši panu Lábusovi ještě dopis (na papíře a poštou!), kde vysvětluji, že mi nedošlo jak drze jsem si dovolil právě JEHO režírovat a navíc v téhle roli. Vyjmenovávám jeho signifikantní (a pro mě opravdu zásadní) role. To vše kvůli sobě, on ani stínem nic nenaznačil. Přichází myšlenka, že mám možná přebujelou sebereflexi. Ale co už. Po dvou dnech (!) dostávám do mailu empétrojku. Rozechvěv spouštím Winamp… no ty vole! Zde se musím ctěnému čtenáři už poněkolikáté omluvit za svůj slovník nehodný dospělého muže, ale hergot komu čest, tomu čest! Stejně jako v Arabele Rumburak přerušoval TV vysílání, zde přeruší přehrávání desky, protože „Měnit rock ve swing si nedovolil ani Chechota, dokonce ani pan Vigo. Taková troufalost, tfuj! A já vám hošánci pirátský teď zatnu tipec jednou provždy!“. Jak to dopadlo a kdo koho v co prstenem promění si poslechněte na albu. Přesně dle mého scénáře nechybí ani démonický smích a já skládám další poklonu, už třetímu skvělému hostovi na našem chystaném albu. Jmenovat by se mohlo „PLAYLIST“, napadá mě. To není tak blbý, ne?
„Tyjo, to je blbý, trochu fádní“, říkaj kluci z kapely. „V jednoduchosti je síla, navíc je to úderný, mezinárodní a vystihuje to dramaturgii a ducha desky, taková studiová estráda v pozitivním slova smyslu, víš“, odpovídám já. Ano, padly další cigarety a tracklist jsem měl skoro pokupě. Počet účinkujících se už přehoupl přes 120, chudáka bubeníka Petra Moriho (děkuju Petře, jsem hrdej že jsi v týhle kapele!) trápím jedenácti druhy perkusí a živými tympány… no a pak jsou tu ti Pink Floyd.
Ne, nebojte se, na nedotknutelný artrockový klenot jsme naše špinavé swingařské pracky nevztáhli. :-) Chtěl jsem ale, aby otevírací track alba měl podobnou atmosféru jako začátky alb zmíněné legendární party. Já vím, "naivka naivní umanutej si nějak fandí", říkáte si nejspíš. Pátrám tedy po nějakých těch výživných samplech (díky, Moimire Papalescu) a skládám koláž filmových témat. Většinou jde o Radkem skvěle do sebe prokomponované předivo motivů francouzských skladatelů 70. let (Vladimir Cosma, Raymond Lefévre)… aha, takže zase dětství – Četníci, Belmondo a tak. Plánovitě natruc době Twitterů tuhle (podle mne dost povedenou) pavučinu pozapomenutých géniů, jež bude nosič otvírat, pojmenovávám „Celluloid Swing Swag“. My totiž MÁME SWAG, milánkové! Jen nešpulíme rtíky před zrcadlem. :-)
Nu tříbí se nám to. V srpnu si masochisticky říkám, že by tam mohl být i bonusový DVD disk a napadá mě obal toho celýho, krabice. Když PLAYLIST, pokud dramaturgicky jako show, tak transportní kejs s okovanejma rohama. "Trochu Harry Potter", bavím se jistou vizuální paralelou s lexikonem kouzel, ale Brumbál i Petra Černocká to vem. Graficky sázím na jistotu – mým náčrtkům v Corelu se opět usmívá totální mistr svého řemesla, Martin Došek. Nakonec je z toho několik vrstev laků a laminací, plus zlacení, obsáhlej booklet ve dvou jazycích (thanks to Peter Freestone and Jakub Hřib)… no a s tím dývkem to vychází tak draho, že se o mě pokouší vertigo. Ale peču na to. Musím. Musíme.
Je září a máme víceméně natočeno. Swingizaci tentokrát podlehli Bon Jovi, Rolling Stones (Satisfaction jsme si myslím vymazlili nečekaně, aspoň dle mého), pak taky Coldplay (do nichž jsme implantovali Svěráka s Uhlířem), Bee Gees nebo Billy Joel. Teď koukám na minulou větu a Word mi opravil slovo „rolling“ na „rokliny“. Vzhledem k faktu, že Mick & Keith za svou kariéru ochutnali snad celou Mendělejevovu periodickou tabulku prvků a tedy sakra dobře znají jaký to je být down a v roklinách haluzí… Word prokázal nečekaný smysl pro humor. Pak že stroje nemyslí, vivat Asimov! Skutečně. Že slovo „Sinatra“ textový editor tvrdošíjně opravuje na „Sumatra“ jsem si už zvykl, stejně jako na to že jméno „Jennifer Lopez“ onomu softwaru připadá vtipnější v epickém tvaru „Jennifer, polez“. Ovšem obvinění Wordu, že (cituji) „Steven Senegal bere asteroidy“ je už na hony vzdálené původnímu prostému podezření, že filmový svalovec užívá nepovolené látky. :-) Ale to jsem zase odbočil, prosím o prominutí.
Kapela, symfoňák (letní den v Domě hudby a Steinway jednička) i sbor Continuo (díky všichni, jste skvělí!) natočeny… a já zas kouřím. Nebezpečná situace. Mám totiž už zase nápad. „Ale nebudem to tam už cpát, třeba až někdy jindy“, říkám Radkovi, než ho tím převratným nápadem prostřednictvím nočního telefonátu vzrušeně obšťastním. Podcenil jsem ho, kabrňáka – za dva dny má hotovou aranž, na druhou dobrou to ve studiu dává i kapela. Holahéj – na cédéčku tedy rozdovádíme poprvé i drobotinu, neb ke konci nosiče se jejich očka rozzáří milionem světélek a končetinky rozkmitají v (pro dospělé nepochopitelném) rejdováku, který umějí jen a jen děti. A to hned poté, co z přehrávače zazní zpívaná informace o tom, že „Už k vám děti zdálky letí ka-čer“. :-) Kuba Kubín doprovodné falsety excelentně. A sampl pásky z metra ohlašující příští stanici Kačerov si neodpustím. A ne a ne.
A pak taky Hercula Poirota, vrstvení dalších a dalších doprovodných vokálů a feelingů přes sebe, neustálou nespokojenost s vlastními výkony… a je hotovo. Tedy téměř. Teď už jen to hlavní – míchačka a mastering.
Tradá do matičky měst, stručně shrnuto: „Zelenková neřekla k celý svý desce ani popel a ty bys furt hergot něco vylepšoval“. Mistři zvuku z karlínského studia A Českého rozhlasu vědí co dělají a já pořád do něčeho kafrám. O pár dní později je dokafráno… a v drážkách toho stříbrného kolečka co přišlo z fabriky z Brna najednou vidím svoje srdce (jestli v něčem fakt je, tak tady) a jako v letokruzích stromů i poslední rok mýho života. Mimochodem, kdyby jste měli sestavit soundtrack toho vašeho, stačilo by vám jedenáct tracků? A dost, začínám bejt patetickej, chce to cigáro.
Jinak ale prosím nekuřte, je to špatný… i když na nervy docela cajk. A urychluje to metabolismus. Jak říkal pan profesor Krpata: „Cigareta ranní, podporuje s…í“ No fuj! Promiňte. Zase.
Do dějin vstoupila i další páně profesorova hláška, pragmaticky vystihující bláznovství a pomatenost každého, kdo se hodlá pouštět do umění: „Prodávám pozoun a končím s muzikou. Ani kdyby mě bili železnou tyčí…!“.
Tak vidíte, jakej jsem magor. Já to ale ještě risknu, i když moc kouřím a vymýšlím příliš komplikovaný kraviny a občas vlastně ani nevím proč. Ačkoli teď mě tak napadá, že horolezec taky neumí odpovědět na otázku: „Proč tam lezeš, co z toho máš?“
Díky že tu jste, má to smysl ;-) No ne?
Váš lehce překouřený
Jiří Ševčík
P.S. Za ten poslední rok jsme taky odehráli hafo koncertů, přes to přese všechno si nakonec i zadováděli živě v televizi, zprostředkovaně taky v rádiu, pár časácích a novinách, plus několik dalších věcí, ale o tom (i s fotkami a videozáznamy, recenzemi a podobně) na jiných místech tohohle webu…
P.P.S. Dopisuju tenhle editorial a venku (poprvý od tý chvíle s mobilem v krkonošský závěji) začíná fakt silně sněžit a má (jako přesně před rokem) bejt kalamita… náhoda? Kdo ví.
Staň se fanouškem
Jiřího Ševčíka a komentuj novinky